Bylo objeveno kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě. Zpočátku bylo velmi nečisté a bylo používáno na výrobu ozdob (tyčinky, kuličky). Obsahovalo oxid křemičitý, vápník a sodík, jednalo se tedy o vápenato-sodné sklo.
České sklářství se datuje od 13. století. Archeologické nálezy ukázaly sklárny z druhé poloviny 13. století v pohraničních horách. Jednalo se o soustavu zpravidla tří pecí, chráněnou jednoduchými dřevěnými přístřešky.V největší peci se při teplotách přes 1200°C tavilo sklo, zbylé dvě pece byly pomocné.
Nejstarší sklárny pracovaly v oblastech s dostatečnými zásobami dřeva, zejména v horách, kterého spotřebovaly ohromné množství k topení a k výrobě potaše. K výrobě skla potřebovali i dostatek vody a dalších surovin (křemen a vápenec). Vyrábělo se především okenní a stolní sklo, jehož hlavními odběrateli se stala města, kláštery a šlechtická sídla.
Po objevení potaše vznikl tzv. český křišťál, v tehdejší době nejčistější známé sklo. České sklářství zažívalo největší slávu a rozmach.
